Monika Oborná: Politika není sprosté slovo. Je to práce jako každá jiná

Moniku Obornou zvolili voliči na Vysočině do Poslanecké sněmovny, aby je zastupovala a prosazovala zájmy regionu.

Intenzivní práci v hospodářském a zemědělském výboru se tak věnuje již přes rok a půl. Co se za tu dobu podařilo a jak ji jako nováčka a také jako ženu přijala politická scéna v Praze? Zeptali jsme se jí na přímo.

Do poslanecké lavice jste zamířila jako nováček. Vybavíte si s odstupem času své pocity a první zkušenosti?

Popravdě řečeno jsem neměla na samém začátku žádné přehnané iluze, neměla jsem růžové brýle. Začátek byl pro nás nováčky ale opravdu velmi těžký. Musela jsem do sebe vstřebat hodně nových informací, seznámit se s jednacím řádem, projít si legislativní procesy a také absolvovat spousty školení. Je to ale práce jako každá jiná a pokud se do ní člověk s chutí zakousne, jde to mnohem lépe.

Patříte mezi nejmladší poslance, projevuje se to nějak při práci s vašimi kolegy - poslanci?

Nikdy jsem nezaznamenala, že by se ke mně někdo choval rozdílně jen proto, že jsem mladší. A ani si nemyslím, že by to někdo řešil. S kolegy z našeho klubu máme skvělé vztahy, podporujeme se a snažíme si být oporou a s kolegy z ostatních klubů je to přesně o té individuální osobnosti a o tom, s kým si máte jako s člověkem co říct.

Vnímáte, že jako žena poslankyně máte určitou výhodu?

V politice jsou si ženy i muži rovni. To není o výhodě. Ale pravdou je, že se ke mně kolegové chovají velmi gentlemansky. Je to však záležitost slušného vychování.

S čím jste do politiky šla?

Víte, já jsem optimistka, ale zároveň stojím nohama na zemi. Je potřeba dělat věci s rozvahou a pomalými krůčky. Mým největším cílem bylo a je pomáhat Vysočině s regionálními projekty, o kterých víme, že je chceme posunout. Kraj Vysočina mám totiž stále v hlavě i v srdci a je to můj domov.

Po rok a půl dlouhém působení ve sněmovně už můžete porovnávat regionální a celostátní politiku. V čem je rozdílná?

Zásadní rozdíl je ve vztazích. Komunální a regionální politika je o blízkých pracovních vztazích s kolegy. Celostátní politika je prostředí různých osobností i názorů a je někdy hodně těžké nacházet partnery v prosazování názorů. Neznamená to ale, že v celostátní politice nenajdete kolegy. Do toho vstupuje každodenní práce médií a především snaha některých politiků se zviditelnit stůj co stůj. Politická práce je hodně o vyjednávání, naslouchání a hledání kompromisů. To však platí jak na regionální, tak na celostátní úrovni.

Je něco, co vás opravdu hodně překvapilo?

Nebyla jsem zvyklá pohybovat se v prostředí, které je pod neustálým dohledem médií. Média mají svou důležitou roli. Ale jejich tlak je někdy nepříjemný.

Co vás na vaší práci baví? A co jste se nového naučila?

Politika je opravdu škola života. Zákonodárci mají možnost měnit věci a tím zlepšovat život lidí. Je to někdy dlouhý proces, ale to k tomu patří. Naučila jsem se vyhledávat informace, pracovat s nimi a také je analyzovat. Náročnost politické práce vás nutí každý den na sobě pracovat.

Druhá strana mince je podle vás co?

Hodně bojuji s časem. Nemám čas na rodinu a na koníčky. Snažím se veškerý čas mimo Prahu trávit v regionu mezi lidmi a ptát se na jejich názory a potřeby. Navštěvuji různé akce, zajímám se o dění na Vysočině. Jsou to příjemná setkání. Ale pak přijdu večer domů a padnu unaveně do postele.

Říkáte, že jste šla do politiky proto, abyste pomáhala rodnému kraji. Volný čas trávíte na akcích v regionu. Dá se vlastně regionu v celostátní politice pomáhat?

Ano, určitě dá. A to například výběrem výborů. Vysočina je zemědělským regionem, proto jsem si zvolila zemědělský výbor. Aktuálně řešíme mimo jiné kůrovcovou kalamitu, která postihla především náš region. Dále je to téma jaderné energetiky. Na Vysočině se nachází Jaderná elektrárna Dukovany a na pořadu dne je její budoucnost.